Rohlík za dvacetník aneb jak se vyvíjí životní úroveň průměrného Čecha

Naše životní úroveň od pádu komunistického režimu sice mnohdy klopotně, nicméně zcela nesporně rostla. Pokud někdo nostalgicky vzpomíná na to, jak pěkné bylo kupovat v osmdesátých letech rohlík za dvacetník, a pokud z toho vyvozuje, že „za komunistů bylo líp“, měl by se vrátit na základní školu a začít znovu. 

„Za běžný plat si dnes prostě koupíte podstatně více rohlíků než kdykoliv během socialistické éry. Je to tak banální, že snad ani nemá smysl to opakovat, ale jelikož je ‚rohlík za dvacetník‘ jedním z hlavních témat řetězových mailů, asi se ještě dlouho nedostaneme do situace, že je nad tím možné mávnout rukou,“ říká profesor Luboš Smrčka z naší znalecké kanceláře.

Zároveň ale připouští, že dopady posledních tří let na koupěschopnost „průměrného Čecha“ opravdu nejsou pěkné.

„Tipoval bych, že kumulovaně za ty tři roky poklesla životní úroveň v průměru - to v průměru je klíčové - zhruba o deset až dvanáct procent. Což samozřejmě platí tehdy, když životní úroveň měříme ‚příjmy na člena rodiny‘. Kdybychom za měřítko vzali pohyb rodinného či osobního jmění, asi bychom se dobrali trochu jiných výsledků. Jakkoliv se třeba realitní trh zastavil již před několika měsíci ve svém zběsilém poklusu k vyšším cenám, stále je nemovitost komodita, jejíž hodnota je v současnosti podstatně vyšší, než dejme tomu před deseti lety,“ vysvětluje Smrčka, který mimo jiné přednáší na pražské Vysoké škole ekonomické.

Že byt by se dal prodat za dvojnásobek pořizovací ceny je podle něj sice zajímavé, ale neřeší to aktuální potíž s placením elektřiny a pátečního rodinného nákupu. Takže každý to chce po letošní mizérii asi vědět: „Budu se mít za rok stejně špatně, jako se mám špatně nyní?“

Odpověď na tuto otázku je podle profesora Smrčky ekonomicky mimořádné komplikovaná. Výsledek totiž ovlivní řada exogenních faktorů. Jak se bude vyvíjet Německo? Jak dlouho potrvá válka a jak dopadne? Co udělá další vlna covidu s Čínou? 

„A potom jsou tady domácí vlivy, Češi poměrně mohutně šetří, klesá spotřebitelská poptávka,“ připomíná ekonom, zároveň si ale ptá: „Jak dlouho nám to šetření vydrží? Tři měsíce nebo devět? Dovoz inflace se regulováním energií a poklesem ropy téměř zastavil, poptávka jde dolů, ale ceny například u potravin přesto rostou. Čím to je? Není to tak, že naše hospodářská struktura obsahuje inflační prvky sama o sobě? Že naše trhy jsou nedostatečně rozvinuté, upadly pod vliv cenových kartelů a vertikálních holdingů? A jak jsou na tom vlastně podniky? Mají ještě dostatečné rezervy nebo opravdu máme očekávat vlnu konkurzů vyvolanou jejich platební neschopností?“

Smrčkův odhad dalšího vývoje se dá shrnout stručně: Hůř než loni nebude. „Bude stejně, možná o něco málo lépe. Naše ekonomika bude stagnovat v oblasti něčeho, co by se dalo nazvat mírným plusem. ČNB to sice vidí na mírné mínus, ale jsem v tomto optimista. Reálné mzdy již oproti loňsku neklesnou, inflace se sníží na nějakých osm procent, i když ČNB to vidí na devět. V roce 2024 se odrazíme, naštěstí nahoru,“ předpokládá.

V něčem ale optimistou rozhodně není. „Tato krize zabrání většině strukturálních reforem, které jinak skutečně nutně potřebujeme. Vyčerpala, a ještě vyčerpá rezervy, bez kterých budou hlubší změny těžko uskutečnitelné. Těmi poraženými tohoto období nebudeme ani tak my, jako spíše naše děti, protože pokud by bylo pro někoho potřeba ony strukturální reformy udělat, jsou to ony.

Za rok, dva, až se povede stabilizovat ekonomiku, budeme si muset skutečně vážně vyložit karty na stůl a konečně si férově říct, že takto ‚napůl‘ už se to dělat nedá.“

Autor: prof. Ing. Luboš Smrčka, CSc.

Zdroj fotografie: www.vse.cz