Demografický vývoj v ČR a rizika pro malé a střední podniky

Demografický vývoj v České republice se stále častěji stává tématem mainstreamových i alternativních médií. Není v principu divu, neboť data z posledních třiceti let, a zvláště pak v několika posledních, jsou natolik špatná, že žurnalistické pojmy jako třeba katastrofa či národní tragédie nejsou ve skutečnosti nijak zásadně nadnesené.

Situace nese všechny obvyklé znaky toho, když se populární média chopí určitého problému. Na jedné straně sledujeme snahu o maximálně bombastické podání tématu, což je vyjádřeno přeháněním, dezinterpretací dat a řadou podobných jevů, na straně druhé logicky nastává otupění veřejnosti a situace, kdy jsou stále varovnější texty brány jako pouhý kolorit. Což je dáno i tím, že z různých důvodů se demografický vývoj nestal reálným politickým tématem. To znamená, že zatímco se ve sdělovacích prostředcích objevují různě zkreslená expertní data, pokud se toto téma stane součástí politické diskuse, pak pouze v podobné rovině, jaká byla zmíněna v případě mediálních ohlasů. Když se však demografický vývoj stane předmětem politické diskuse, obvykle nebývají hledány důsledky stavu a případně jeho řešení, ale je poukazováno na příčiny zhoršení porodnosti s tím, že různé politické formace hledají viníky v řadách názorových odpůrců. Jinak se vlastně veškerá pozornost soustřeďuje na otázku důchodové reformy, která samozřejmě s demografií nesporně úzce souvisí, ale demografický problém je podstatně širší než jen v rovině dopadů na penze.

Zároveň se nedá říct, že by chyběla odborná reflexe situace, například v dubnu 2025 se uskutečnil kulatý stůl České demografické společnosti s podporou Českého statistického úřadu na téma „Česko na demografické křižovatce: dopady nízké porodnosti na porodnictví, školství, důchodový a zdravotnický systém“ (pro zájemce více podrobností a prezentace přednášejících ZDE). Tato akce nebyla osamocena, ostatně tématem se zabývá mnoho odborných textů. Bohužel je dosud jen okrajová pozornost věnována dopadům především nízké porodnosti na českou ekonomiku. I zde totiž platí, že zatím byla největší pozornost věnována důchodové reformě a dopadům situace na penzijní systém.

Hlavní rysy aktuální situace

Úvodem našeho krátkého analytického zamyšlení nad dopady demografické krize na českou ekonomiku, především pak na malé a střední podniky, je potřebné alespoň krátce shrnout poslední dostupná data o této problematice. Zdroji těchto dat jsou především publikace Pohyb obyvatelstva v prvním čtvrtletí roku 2025 (ZDE) a dále pak databáze ČSÚ, zvláště sekce Počet, struktura a projekce obyvatel (ZDE) a Věkové složení obyvatelstva (ZDE).

V roce 2024 se v České republice narodilo živě pouze 84 311 dětí, a jak vcelku přesně reflektovala média, bylo to nejméně v historii země. Díky stěhování dosáhla příslušná kohorta (děti narozené v roce 2024, tedy k 31. 12. 2024 do jednoho roku věku) hodnotu 84 705 osob. Jde nicméně o vyústění trendu, který je v české společnosti zřejmý již několik desetiletí a pokud bychom byli důslední, tak v principu již od druhé poloviny šedesátých let minulého století.

Velmi zajímavě to ilustruje následující Tabulka 1. Lze si v ní například všimnout, že první kohorta, která je méně početná než děti do jednoho roku věku, jsou až lidé ve věku 79 let. Vedle toho je třeba zmínit, že zde obsažená čísla jsou ovlivněna také migrací, tedy jednotlivé věkové skupiny jsou rozšířeny o přistěhované (a sníženy o odstěhované), sledují proto celkovou demografickou strukturu (která je z ekonomického hlediska důležitější) nikoliv demografii podle skutečně živě narozených v zemi.

Tabulka 1: Mocnost kohort podle věku dosaženého od 1. ledna do 31. prosince 2024

Zdroj: ČSÚ, https://csu.gov.cz/produkty/vekove-slozeni-obyvatelstva-jx7mf54ulx 

Při této metodologii měla Česká republika k poslednímu dni loňského roku celkem 10 909 500 obyvatel (což není to stejné, jako občanů). Jejich průměrný věk v danou chvíli byl 43,1 roku.

To je ostatně velmi zajímavý údaj, který také stojí za pozornost. Mimo jiné ho obsahuje i další následující Tabulka 2. V ní si můžeme všimnout neúprosně rostoucího průměrného věku obyvatel země. Za pouhých osm let (od roku 2017 do konce roku 2024) vzrostl tento údaj ze 42 let (přesněji ze 42 let a necelých 3 měsíců) na 43 roky a skoro 2 měsíce. Opticky se možná takové zvýšení nemusí zdát významné, přece jen jde o jediný rok růstu hodnoty, ale ve světě tak velkých čísel, a tak rozsáhlé datové základny jde o mimořádně prudký vývoj.

Samozřejmě lze namítnout, že významná část tohoto vývoje jde na úkor věku dožití, který se také soustavně zvyšuje (jak je vidět také v další Tabulce 3). Ostatně největší část (skoro dvě třetiny) celkového přírůstku obyvatel, jak ho vidíme z původních 10,61 milionu na skoro 10,91 milionu, se uskutečnil ve věkové skupině 65+. Avšak nízká porodnost je z matematického hlediska druhým nejdůležitějším impulzem. Pokud se pohledem vrátíme do Tabulky 1, je to vidět na kohortách věku 30 a méně, to znamená od období narození po polovině devadesátých let minulého století.

Tabulka 2: Základní analytická data o demografickém vývoji v ČR

Zdroj: ČSÚ, https://csu.gov.cz/pocet-struktura-a-projekce-obyvatel?pocet=10&start=0&podskupiny=132&razeni=-datumVydani,Legenda: IEZ = Index ekonomické závislosti (0–19, 65+ /20–64), počty obyvatel v milionech, průměrný vel v letech, IEZ vyjadřuje podíl ekonomicky závislých (děti + senioři) na ekonomicky činných (potenciálně činných, nikoliv fakticky).

V Tabulce 2 můžeme dobře sledovat dvě významné události. První je dopad pandemie, který se projevuje především v údajích za rok 2021, kdy se potkávají vysoká data o nadúmrtích (výkyv oproti předchozím dlouhodobým průměrům) a nízká porodnost. Přičemž platí, že fakt celkového růstu počtu lidí ve skupině 65+ je dán matematicky tím, že se v daném roce do této kategorie přesunula se skupiny 15-64 silná kohorta, což číselně eliminovalo ztráty z nadúmrtí ve skupině 65+. O to větší pokles je proto vidět právě ve skupině 15-64. Druhou událostí je zvýšená migrace vyvolaná válkou na Ukrajině. Dynamický růst obyvatelstva v roce 2022 a 2023 skutečně nebyl dán nízkou úmrtností a vysokou porodností, ale v principu jenom přistěhovalectvím. Poslední čísla nicméně ukazují vyčerpání tohoto impulzu, v dalších letech pravděpodobně není možné s ničím podobným kalkulovat.

Tabulka 3 nabízí znovu trochu odlišný pohled. Vidíme v ní některé klíčové údaje pro posouzení demografického vývoje. Především se jedná o úhrnnou plodnost. Jde o počet dětí na jednu ženu v plodném věku vždy aktuálně spočítaný v daném roce.

Mimochodem se zde dá dobře vysvětlit vztah mezi poměrovými daty (jako je plodnost) a daty absolutními (jako je počet živě narozených dětí v daném roce. Řada lidí si totiž klade otázku, jak je možné, že když v devadesátých letech minulého století byla úhrnná plodnost podstatně nižší než v roce 2024 (například 1,13 v roce 1999 proti 1,37 v roce 2024), mohl být zároveň vcelku významně vyšší počet živě narozených dětí (89 471 proti 84 311). Jde o výsledek problému, kterému se někdy říká demografická past a který je důvodem, proč je velmi obtížné a dlouhodobé zvrátit negativní demografický vývoj. Základna (počet žen v produktivním věku) byl v roce 1999 výrazně vyšší než loni, takže i když počet dětí na každou jednu z těchto žen (plodnost) byl nižší, celkový počet živě narozených dětí byl přesto vyšší než nyní. Když to však otočíme, tak je zjevné, že v chování žen a rodin by muselo dojít k obrovské změně, abychom mohli v doufat k obrácení demografického trendu. I kdyby totiž výrazně vzrostla plodnost, například na kýžených 2,14 – tedy na míru prosté reprodukce, při které nedochází k přirozenému úbytku obyvatel, počty nově živě narozených dětí by jen obtížně překonávaly hranici 110 tisíc za rok, neboť snižující se počet žen je trend, který téměř nelze krátko a střednědobě překonat. Z hlediska zaměstnavatelů to značí, že téměř s naprostou jistotou nemohou ve výhledu příštích 30 let očekávat na trhu práce žádné významně větší kohorty, spíše naopak hrozí, že se mocnost ročníku kolem 80 až 85 tisíc osob stane standardem.

Tabulka 3: Další analytická demografická data

Zdroj: ČSÚ, https://vdb.czso.cz/vdbvo2/faces/index.jsf?page=statistiky#katalog=33157 . Legenda: Úhrnná plodnost – počet dětí, které by se živě narodily každé ženě během celého jejího reprodukčního věku (15-49 let), pokud by se během tohoto reprodukčního období neměnily míry plodnosti žen podle věku a zůstaly na úrovni roku, za který je úhrnná plodnost vypočítána. Hodnota úhrnné plodnosti 2,1 zajišťuje prostou reprodukci obyvatelstva. Hrubá míra reprodukce – udává počet dívek, které by se průměrně narodily jedné ženě v dané populaci v průběhu jejího reprodukčního období za předpokladu zachovaní plodnosti žen podle věku, zjištěné v daném kalendářním roce. Čistá míra reprodukce – od hrubé míry reprodukce odlišena tím, že respektuje úmrtnostní poměry v dané populaci a vyjadřuje, kolik dívek, které by se podle hrubé míry reprodukce narodily v průměru každé ženě, by se dožilo věku matky v době svého narození. Pokud je čistá míra reprodukce rovna 1, početní stav populace by perspektivně zůstal zachován.

Tabulka 3 obsahuje řadu velmi zajímavých dat a ukazuje bohatost demografických situací, které nastaly v posledních 40+1 letech. Co je však zjevné: optimální demografická situace nebyla ani v osmdesátých letech, když se podíváme na sloupec čisté míry reprodukce, je zjevné, že devadesátá a další léta jen prohloubila strukturální problém z let osmdesátých. Pro účely této analýzy to není zcela podstatné, ale pokud bychom se detailněji podívali na čísla za léta šedesátá a sedmdesátá, tak navzdory vlně tak zvaných „Husákových dětí“ se do demografické katastrofy propadalo již socialistické Československo. Pád komunistického režimu jen akceleroval děje, které dávno probíhaly. Jakkoliv jsou poslední data z let 2023 a 2024 dramatická a absolutní čísla o narozených dětech historicky nejnižší, ve skutečnosti ještě stále platí, že druhá polovina devadesátých let byla z hlediska demografického vývoje podstatně horší. 

Budoucnost: Deficitní trh práce

Zatím téměř ponecháváme stranou problematiku migrace, zmínili jsme ji pouze nárazově a na okraj. U tohoto přístupu dočasně zůstaneme, neboť zahrnutím migrace bychom do problematiky pouze přidali další neznámou. Migrační problematiku přibereme proto do úvah až v jejich závěru. 

Základní (a mimořádně zajímavou) otázkou je, zda má vůbec smysl případný pokles populace považovat za společenský a ekonomický problém.

Lze se na to dívat makroekonomicky, pak platí, že nikoliv nutně, pravděpodobně však v omezené míře a v některých aspektech ano. Nižší populační hodnoty znamenají začátek řetězce, jehož nejvýznamnějším bodem je nižší poptávka a finálním vyústěním nižší absolutní hodnota HDP. Na straně druhé ale platí, že i když celkový objem produkce klesá, nemusí to nutně znamenat pokles životní úrovně, protože produkt na obyvatele může naopak růst (pokud je pokles počtu obyvatel rychlejší než pokles objemu HDP). Potíž nastane v oblasti dluhu, neboť jeho podíl na HDP poroste i v případě, že dluh samotný bude stagnovat. Nic z toho ale není nepřekonatelný problém. Ve skutečnosti tedy nemusí být pokles počtu obyvatel z tohoto pohledu nijak stresující, jakkoliv také nejde o nic pro ekonomický systém jednoduchého.

Pro reálnou podnikovou a podnikatelskou ekonomiku však takový vývoj, se kterým je zjevně nutné počítat, znamená řadu silných komplikací a nutnost restrukturalizace dosud neznámého rozsahu a také způsobu. Přičemž restrukturalizační procesy jsou v principu dvojí povahy: za prvé dobrovolné, kdy sledují zvýšení efektivity a v konečném důsledku ziskovosti, a za druhé vynucené, kdy jde o reakci na nový stav. V našem případě hovoříme jednoznačně o vynucených procesech, přičemž páka vynucení je daná nedostatkem pracovních sil.

Analytická obec má tendenci považovat nedostatek pracovních sil za určitý kolorit podnikatelského prostředí (asi podobně, jako příliš deště nebo naopak sucho za kolorit prostředí agrárního). Je to dané mimo jiné skutečností, že tento nedostatek se v domácí ekonomice diskutuje v podstatě od vysídlení německého obyvatelstva po druhé světové válce a nikdy během oněch osmdesáti let nebyl ani náznakem uspokojivým způsobem vyřešen. Dokonce i v obdobích relativně vyšší nezaměstnanosti během transformace hospodářství na tržní systém byl počet lidí bez práce poměrně nízký, a především se jednalo o krátkodobou potíž, během které navíc poptávka po řadě profesí nijak nepolevovala.

Nicméně již nyní lze prohlásit v podstatě s jistotou, že v následujících dvaceti až pětadvaceti letech bude trh práce v České republice deficitní, přičemž roční deficit se bude zvyšovat z nynější úrovně kolem 15 až 20 tisíc pracovníků za rok (bez migrace) až na hodnoty kolem 80 tisíc osob ročního úbytku. 

To bude mít i významné primární a sekundární dopady. Ve skutečnosti je nedostatek pracovní sily již nyní jednou z limit růstu české ekonomiky. Přičemž, a to je důležitý aspekt, ekonomika bez problému vstřebala zhruba 200 000 uprchlíků z Ukrajiny (nad rámec těch pracovníků, kteří zde již byli před rokem 2022). Přesto se však nezdá, že by to znamenalo zásadní snížení tlaku na trhu práce.

Co však mohou zaměstnavatelé očekávat v následujících zhruba 5, 15 a 20 až 25 letech:

• Pokud bychom vzali za průměrný věk prvního zaměstnání (nad rámec brigády) zhruba 20 let (tento údaj je celkem volatilní, nicméně kolísá právě kolem tohoto věku), pak nyní končí období zvláště slabých ročníků prvozaměstnanců. Zatímco posledních zhruba pět let nebylo možné počítat pro trh práce s více, než 105 tisíci nových osob ročně (viz Tabulka 1) příštích zhruba patnáct let to bude kolem 115 až 125 tisíc, přičemž nejbližších pět let platí nižší údaj, pro následujících deset let přinese horní hranici odhadu. 
• Zároveň však platí, že v předchozích pěti letech dosahovalo důchodového věku průměrně 120 tisíc osob ročně, v následujících patnácti letech to bude průměrně minimálně 140 tisíc ročně (přičemž v prvních pěti letech lze hovořit o asi 125 tisících za rok, naopak na konci období až o 185 tisících za rok).
• Trh práce tedy bude nutně deficitní (bez migrace), tento deficit bude v nejbližších letech na úrovni 15 až 20 tisíc pracovníků ročně, ke konci patnáctiletého výhledu půjde již o poklesy zhruba 70 tisíc osob, o které se ročně trh práce zmenší (znovu platí, že bez migrace).
• Co se týká výhledu na dvacet až 25 let, jde o ještě horší perspektivy. V Tabulce 3 je sloupec průměrný věk matky při narození 1. dítěte, aktuální data se blíží hranici třicet let. To znamená, že první dítě by nyní a v příštích několika letech měly mít matky z kohort připadajících na mimořádně slabé ročníky druhé poloviny devadesátých let. Pokud nenastane demografický zázrak, tak v letech 2045 až 2050 nelze očekávat kohorty větší než 85 tisíc osob na ročník (dosti pravděpodobně ale menší). V té době ale již bude roční deficit trhu práce dosahovat neuvěřitelných 75 až 80 tisíc osob, dost možná dokonce 85 až 90 tisíc osob.

Evidentní tedy je, že konkurenční boj zaměstnavatelů bude během příštích dvaceti let gradovat.

Rizika pro MSP

Trh práce není samozřejmě trhem homogenním, ale naopak velmi strukturovaným. Což platí regionálně, z hlediska kvalifikace i z řady jiných ohledů. Je tedy možné k němu říct ve výhledu pouze obecné teze, neboť situace v různých odvětvích a oblastech může být mimořádně odlišná.

Hlavní zprávou pro MSP pak je, že v tomto zostřeném konkurenčním boji s velkými národními a nadnárodními korporacemi budou (jako obvykle) znevýhodněni, což platí především v případě výrobních odvětví. To je dáno dvěma aspekty situace: první zní, že velké korporace mají větší prostor pro investice, automatizaci, využívání AI a další kroky umožňující růst produktivity práce, jejich zájem se tedy může snadněji soustředit na kvalifikovanou pracovní sílu. Velké firmy pak mají (díky vyšší úrovní produktivity práce) větší prostor pro mzdové soupeření. Samozřejmě pro velké firmy jsou výhodné i některé soft okolnosti, například psychologický pocit zaměstnance, který ve velkém korporátu vidí větší jistotu zachování pracovního místa, pravidelnosti příjmu a podobně. Naopak pro malé zaměstnavatele mohou být výhodné jiné aspekty z tohoto ranku, například určitá přehlednost zaměstnavatele, rodinný charakter společnosti, nižší stres a možná i menší soutěživost uvnitř kolektivu. V oblasti služeb je možné předpokládat pro MSP lepší soutěžní výchozí pozici, nikoliv však zásadně. Co se však především kvalifikace týká, i zde platí, že MSP budou oproti velkým zaměstnavatelům v poněkud horší pozici.

Logickým důsledkem pak bude, že především ty MSP, které mají již nyní vážné potíže se získáváním zaměstnanců (typově v současnosti při růstu HDP kolem 2 až 3 procent), musejí předpokládat, že v následujících obdobích se tento stav nejen nezlepší, ale spíše zhorší. Je třeba analyzovat věkovou strukturu vlastních zaměstnanců, vytvořit časovou linii jejich pravděpodobného odchodu do důchodu v souvislosti s věkem a zcela vážně vyhodnotit příští udržitelnost vlastního podnikatelského projektu z hlediska potenciální nižší schopnosti získat adekvátní náhradu. Poznání vlastní pozice se jeví v daném případě jako klíčový první krok pro budoucí zvládnutí problému.

Sektor MSP bude nucen v následujících desetiletích zcela vážně strukturovat svoji strategii v oblasti pracovních sil včetně konstrukce specifických benefitů a dalších postupů.

Podobně lze tvrdit, že právě sektor MSP by měl deklarovat potřebu redefinovat státní migrační politiku, především v oblasti řízené pracovní migrace.

Jakkoliv si většina MSP samozřejmě z hlediska nákladů nemůže dovolit vlastní HR politiku, tento sektor bude nucen v příštích letech najít postupy, jak výsledky soustavného řízení lidských zdrojů nějakým levnějším a dostupným způsobem substituovat. Bez toho je možné říct, že i když ekonomický růst pravděpodobně nebude nijak závratný a je možné, že dokonce vlivem poklesu počtu obyvatel země nastane také určitý pokles absolutních hodnot HDP, tlak deficitního trhu práce bude silný i tehdy, pokud bude podnikatel chtít i jen zachovat svoji již existující úroveň produkce.

Závěr: Reforma migrační a důchodové politiky

Aniž by zde existoval dostatečný prostor pro analýzu současné migrační politiky státu (například úspěšnosti programů řízené pracovní migrace), zdá se především zjevné, že nejde o strategii nějak úspěšnou. Nebýt mimořádné ukrajinské situace, nedostatek pracovních sil by již nyní byl zcela fatální a naprosto jistě by podvazoval růstové tendence české ekonomiky, které jsou jinak velmi uspokojivé (podle posledních zpřesněných dat 0,7 procenta mezikvartálně v prvním letošním čtvrtletí proti poslednímu loňskému, 2,4 procenta meziročně).

I když je tlak nedostatku pracovních sil z makroekonomického hlediska v podstatě prospěšný restrukturalizační stimul nutící ekonomické subjekty ke zvyšování produktivity práce, očekávatelný vývoj deficitu na trhu práce je příliš dynamický na to, aby bylo možné neregistrovat jeho rizika pro výkonnost české ekonomiky. 

Řešením by mohlo být vstřícnější pojetí migrační politiky, které ovšem naráží na odpor části domácí veřejnosti, která projevuje averzi v principu k jakékoliv migraci. Souběžně zde existuje riziko postupného odchodu ukrajinských uprchlíků zpět do vlasti nebo do jiných zemí, což dosti důrazně naznačují data o vývoji a pohybu obyvatelstva v prvním čtvrtletí 2025 (viz ZDE). Jedním z důvodů negativní bilance v tomto směru je pravděpodobně i růst různými způsoby (verbálně i fakticky) deklarovaného odporu společnosti proti pobytu uprchlíků na území ČR. A konečně je zde problém liberálně nastavených možností předčasných důchodů, což již bylo legislativně částečně napraveno, ale vlna takových odchodů částečně eliminovala pozitivní dopady uprchlické krize po ruské agresi proti Ukrajině.

Aktivní migrační politika je přes jisté probíhající změny (digitalizace řízení, zvyšování kvót, definice bezpečných zemí a další) nicméně zralá na fundamentální reformu. Již nyní platí, že zhruba každý desátý zaměstnanec v soukromém sektoru v České republice je migrant a na celkové zaměstnanosti se cizinci podílejí dokonce 18,6 procenta (to znamená včetně podnikatelů a živnostníků). Pokud má mít hospodářství reálnou šanci udržet racionální růstové tempo, bude v příštích letech potřebné, aby ročně přibývalo alespoň dvacet až třicet tisíc migrantů. Toto číslo je (pokud odhlédneme od ukrajinského případu) nicméně bez výraznější reformy zcela nereálné. Ve skutečnosti dosahují počty ekonomických migrantů procházejících státními programy podpory zaměstnanecké migrace jednotek tisíc ročně. Navíc je celý proces zatížen značnou byrokracií a mnoha regulatorními nařízeními. To ho činí nejistým, nepředvídatelným, vhodným pro parazitická angažmá zprostředkovatelských agentur a celkově vzniká korupční prostředí.

Graf 1: Cizinci na území České republiky (4Q 2024)

Zdroj: OAMP, MV, https://mv.gov.cz/migrace/clanek/ctvrtletni-zprava-o-migraci-za-iv-ctvrtleti-2024.aspx. Legenda: Graf nezahrnuje cizince, kteří v ČR legálně pobývají na základě krátkodobého Schengenského víza nebo bezvízově, a neregistrované občany EU. K 30. 9. 2024 bylo v ČR evidováno celkem 10 897 237 obyvatel (zdroj: ČSÚ), cizinci tedy tvořili zhruba 10 procent obyvatel země (státy původu: Ukrajina zhruba 590 tisíc, Slovensko asi 121 tisíc, Vietnam necelých 70 tisíc, Rusko skoro 39 tisíc a Rumunsko 21 tisíc.

V oblasti penzijního systému se jeví jako poměrně nutné pokračovat ve ztížení podmínek pro předčasné důchody a posílení jejich ne výhodnosti. Obecně předčasné důchody vytvářejí těžko předvídatelné prostředí.

Komentář ke studii

„Analýza demografických dat, kterou provedl tým PKF APOGEO, ukázala, že pokud nebereme do úvahy migraci, bude v příštích dvaceti a více letech český trh práce vysoce deficitní. Odchody z něj, například do důchodu, vysoce převýší příchody, tedy počty lidí hledajících první zaměstnání a ekonomické migranty. Tento deficit bude v nejbližších letech kolem dvaceti tisíc osob, za necelých dvacet let lze hovořit až o sedmdesáti či osmdesáti tisících osob ročně. To vytvoří velký tlak na české zaměstnavatele, kteří se i přes existující pokrok v zavádění automatizace a robotizace a přes využívání AI, budou nuceni utkávat s velmi nedostatečnou nabídkou práce. To zvýhodní velké firmy před sektorem MSP, nadnárodní a velké národní firmy totiž mají výrazně větší prostor pro zvyšování mezd a obecně lepší konkurenční pozici. Malé podniky se tak stanou na trhu práce méně konkurenceschopnými,“ uvedl k výsledkům analýzy Tomáš Brabec, Senior Partner PKF APOFEO. 

„Malé a střední podniky musejí, pokud si chtějí udržet dynamiku a schopnost soutěže, personální problém co nejdříve řešit a snažit se o zajištění pracovní síly pro budoucnost. Pokud vstoupí do období zostřené konkurence zaměstnavatelů na trhu práce nepřipraveni, budou se muset utkávat s podstatně většími a možná až s existenčními problémy,“ dodal Tomáš Brabec.

„Od státu není fér, že by zanechal sektor MSP v tomto problému osamocený. Je třeba připravit urychleně inovativní přístupy k tématu, zintenzivnit snahu státu o řízenou aktivní ekonomickou migraci a také podpořit smysluplné investice do automatizovaných a robotických pracovišť i do využívání AI k zvýšení produktivity práce. Je nutné si připustit, že v příštích letech se naše ekonomika utká s významným problémem skutečného nedostatku pracovních sil, že nejde o nějaké marketingové přehánění, ale o opravdový fatální problém,“ zakončil Tomáš Brabec.