Daně nejsou jen paragrafy, ale skládačka z práva, účetnictví a ekonomie, kterou je potřeba pokaždé poskládat trochu jinak. V dalším rozhovoru naší série Očima zaměstnanců přibližuje náš kolega, Martin Starý z daňového oddělení PKF APOGEO, jak se od rugby a obchodní akademie dostal k daním, jaká byla jeho první daňová sezóna, i kam by se chtěl profesně posunout dál.

Jak ses dostal právě k daním a co tě na tomto oboru zaujalo? Věděl jsi už během studia, že chceš pracovat v daňovém poradenství, nebo ses rozhodoval až později?

Před zhruba deseti lety, kdy jsem se rozhodoval na jakou střední školu jít, jsem vlastně vůbec netušil, čemu se jednou budu chtít věnovat. V té době byl mým hlavním cílem dosáhnout něčeho v rugby, které jsem hrál od 10 let a ničemu jinému jsem příliš prostoru nedával. Nakonec jsem se vydal cestou jako moje starší sestra a nastoupil na obchodní akademii, kde jsem se poprvé setkal s účetnictvím.

Po střední škole jsem chtěl své účetní znalosti rozvíjet a také mě zajímala ekonomie, a tak jsem pokračoval studium na ekonomické fakultě, kde jsem se poprvé dostal k daňovým předmětům. A právě tam jsem zjistil, že daně mě neskutečně baví. Určitou roli v tom, že nyní pracuji v daních asi sehrál i můj dětský sen stát se právníkem obhájcem. No a právě daně v sobě přirozeně propojují oblasti, které mě vždy bavily, tedy účetnictví, právo a ekonomii. Dnes jsem za tuto cestu velmi rád, protože mě moje práce skutečně baví a do určité míry mě i naplňuje.

Proč sis pro svůj profesní start vybral právě PKF APOGEO?

Při výběru jsem hledal určitý „zlatý střed“ mezi menší a velkou poradenskou společností. V menších organizacích se člověk nemusí dostat k dostatečně širokému spektru zajímavých případů, zatímco ve velkých společnostech se často poměrně brzy specializuje pouze na jednu konkrétní oblast daní. A protože jsem chtěl daňové poradenství znát komplexně, tak mi PKF APOGEO v tomto směru sedlo. Od začátku jsem zde měl možnost rozvíjet se napříč různými oblastmi a postupně si budovat širší profesní rozhled. 

S jakými očekáváními jsi do oddělení daní nastupoval a nakolik se potkal s realitou?

Očekával jsem, že se přidám k dynamickému a zkušenému týmu, kde budu mít možnost učit se od zkušenějších kolegů a postupně získávat cenné zkušenosti. Realita nakonec moje očekávání ještě předčila. Kromě odborné stránky mě velmi příjemně překvapila samotná atmosféra v týmu. Je tu opravdu skvělá parta lidí, kteří jsou ochotní si navzájem pomoci, poradit nebo vysvětlit věci, se kterými si člověk zrovna neví rady. A že takových je… 

Jak se postupně mění náročnost práce, kterou dostáváš?

Když jsem na tuto pozici nastoupil, měl jsem jen určité základy teoretických znalostí z fakulty, ale prakticky jsem toho uměl velmi málo. Navíc jsem nastoupil v podstatě do rozjetého vlaku, kdy už probíhala hlavní část sezóny, takže začátek pro mě byl po velmi náročný.

Jak jsem si ale časem zvykal na pracovní postupy, kulturu, tempo a nové kolegy, tak náročnost postupně klesala. Dnes cítím, že i když stojím před novou výzvou, se kterou nemám zkušenost, tak ji dokážu vyřešit lépe a rychleji než kdykoliv předtím. Navíc vím že mám po svém boku skvělé kolegy, kteří mi v případě nouze poradí. 

Na čem dnes pracuješ nejčastěji?

Nemohu jednoznačně říct, že bych se nejčastěji věnoval jedné nebo druhé oblasti. Dá se říct, že téměř každý den řeším něco jiného a často i něco nového. Pokud bych ale musel určit oblast, která se v mé práci objevuje nejčastěji, byla by to pravděpodobně agenda DPH.

Je nějaká oblast daní, která tě zatím baví víc než ostatní?

Nemůžu říct, že by mě vyloženě bavila jedna konkrétní daň více než ostatní. Pokud bych to ale vztáhl spíše k typu práce, nejvíce těší zpracovávání daňových posouzení a a ad hoc úkolů, kde musí člověk projít příslušná ustanovení zákona, hledat souvislosti a postupně si skládat jednotlivé části dohromady tak, abych dospěl k řešení. Zajímavé pro mě je právě to, že často nejde jen o jednoduchou aplikaci jednoho paragrafu, ale je potřeba problém skutečně nastudovat a podívat se na něj z více úhlů. Navíc každý případ je v něčem jiný, takže nedochází ke stereotypu a člověk se při něm zároveň něco nového naučí.

Co pro tebe bylo na začátku nejtěžší se naučit?

Paradoxně pro mě nebyla nejtěžší odborná stránka práce, ale spíše všechno kolem ní. Musel jsem se zorientovat v interních postupech, naučit se, jak správně komunikovat s klienty a jak si organizovat práci. To jsou věci, kterými si člověk prostě a jednoduše musí projít. Dnes už je pro mě tato část práce běžnou součástí, ale na začátku to pro mě byla nejtěžší výzva.

Kam by ses chtěl profesně v příštích letech posunout a co by ses chtěl ještě naučit?

Určitě nechci ustrnout na jednom místě a spokojit se s tím, co umím nebo v jaké fázi jsem. Nikdy. Mé osobnosti hluboce vadí stereotyp a mám nějakou vnitřní potřebu se neustále někam posouvat, učit se, poznávat nové věci, a být lepší. Nicméně v této chvíli, mám dva krátkodobé cíle a tím je dokončit své magisterské studium na fakultě a krátce na to složit zkoušky daňového poradce. 

Když po práci zavřeš daně a notebook, co ti nejlépe pomáhá vypnout?

Jednoznačně sport. Miluju dělat prakticky jakýkoliv sport a nejlépe si díky němu po práci vyčistím hlavu. V Brně si třeba sednu na kolo, zajdu na squash, jdu si zaběhat, jdu na trénink rugby nebo si jen zakopu na háčko (brána v rugby). Když mám více času a můžu vyrazit za hranice města, nejraději s přítelkyní volíme horskou turistiku. Sport je za mě nejlepší způsob, jak si vyčistit hlavu a nabrat energii a chuť na další den.

Máš nějaký svůj způsob, jak si v náročnějším období nastavit hranici mezi prací a volnem?

Abych řekl pravdu, úplně pevnou hranici mezi prací a volným časem nastavenou nemám. Jsem typ člověka, kterého práce a věci, na kterých zrovna pracuje, často zaměstnávají i mimo pracovní dobu. Když mě nějaké téma zaujme, přirozeně mám potřebu si o něm něco dalšího přečíst, přemýšlet nad tím, jak by se věci daly dělat efektivněji, rychleji nebo kvalitněji, a hledat možnosti dalšího zlepšení. Přistihl jsem se u toho doma i na dovolené. Nevnímám to ale tak, že bych mimo pracovní dobu musel pracovat. Spíš se k pracovním tématům vracím tehdy, když sám chci a baví mě to. Tuhle vlastnost jsem měl vlastně vždycky. Když jsem například při škole pracoval jako hlavní barman, i ve volném čase jsem měl potřebu se občas zastavit v práci, podívat se, jak věci fungují, a přemýšlet, co by se dalo zlepšit. Je pro mě tedy poměrně přirozené, že když se něčemu věnuji, mám tendenci se do toho ponořit a posouvat věci dál i nad rámec toho, co je nezbytně nutné.