Nejvyšší soud v rozhodnutích (sp. zn. 20 Cdo 2841/2025 a 20 Cdo 2680/2025) výrazným způsobem omezil využitelnost notářských zápisů se svolením k přímé vykonatelnosti podle § 71a notářského řádu. Věřitelé využívají notářský zápis se svolením k přímé vykonatelnosti k zajištění pohledávek a urychlení jejich vymáhání, jelikož ten se využívá jako exekuční titul, díky kterému může věřitel v případě nezaplacení dluhu rovnou podat návrh na exekuci, aniž by musel nejprve absolvovat mnohdy zdlouhavé soudní řízení. 

Soud totiž dospěl k závěru, že jednostranné uznání dluhu ve formě notářského zápisu je nevykonatelné v tom rozsahu, ve kterém se týká nároků, jež v době jeho sepsání notářského zápisu ještě neexistovaly. Důvodem je, že úroky z prodlení i smluvní pokuta jsou samostatnými hmotněprávními nároky, které vznikají teprve v okamžiku prodlení dlužníka. Z rozhodnutí tedy plyne, že pokud nárok na úroky z prodlení a smluvní pokutu vzniká až v důsledku prodlení dlužníka s plněním, nemohl dlužník tento (dosud neexistující) nárok jednostranným prohlášením platně uznat. „Dosavadní praxe“ zahrnující uznání dluhu (tj. jistiny, příslušenství i sankčních nároků) ve formě notářského zápisu s přímou vykonatelností dle § 71a notářského řádu, se tak stala nepoužitelnou.

Změna se pochopitelně promítá významně zejm. v bankovním sektoru, doporučujeme však revidovat procesy zajišťování pohledávek i mezi podnikateli, jedná se o zásadní změnu, která vyžaduje také změnu zavedené praxe při zajišťování pohledávek zejména tam kde se dosud aplikovala praxe, kdy se uznání dluhu z jistiny kombinuje rovnou s uznáním budoucích sankcí v rámci jediného notářského zápisu, uzavíraného souběžně např. se smlouvou o úvěru.

V budoucí praxi tedy bude vhodné správně načasovat okamžik sepisu notářského zápisu, nebo zvolit alternativní formy zajištění pohledávek.