Nejvyšší správní soud se v rozsudku sp. zn. 5 Afs 153/2025 zabýval otázkou daňového posouzení rozpuštění účetní rezervy, která byla v minulosti vytvořena jako daňově neuznatelný náklad. Rozhodnutí připomíná, že ani u nedaňových rezerv není vhodné podceňovat jejich evidenci, inventarizaci a archivaci souvisejících podkladů, a to ani s výrazným časovým odstupem.

Obecná pravidla

Pokud tvorba účetní rezervy nebyla v minulosti daňově uznatelným nákladem, neměl by její následný účetní výnos při použití či rozpuštění rezervy zvyšovat základ daně. Podmínkou však je, aby byl daňový subjekt schopen dostatečně prokázat návaznost mezi konkrétní rezervou vytvořenou v minulosti a částkou, která byla následně použita či rozpuštěna.

NSS v této souvislosti zdůraznil, že samotná existence rezervy v účetnictví ještě neprokazuje, že její tvorba byla v minulosti skutečně vyloučena z daňově uznatelných nákladů.

Co se stalo v daném případě?

V posuzovaném případě společnost v roce 2020 rozpustila účetní rezervu a související výnos vyloučila ze základu daně na řádku 162 daňového přiznání. V letech 2011 až 2019 přitom vykazovala téměř neměnný stav rezerv ve výši odpovídající částce později rozpuštěné. Společnost však nebyla schopna dostatečně doložit, že tvorba této konkrétní rezervy byla v minulosti skutečně daňově neuznatelná, tedy že příslušné náklady byly při stanovení základu daně vyloučeny.

Některá historická daňová přiznání již nebyla k dispozici a ani pokus doložit nedaňovou tvorbu rezervy z let 2004 a 2005 nebyl podle správce daně dostatečně průkazný.

NSS závěr správce daně potvrdil. Podle soudu je nutné s dostatečnou mírou pravděpodobnosti objasnit původ, výši a totožnost rezervy a současně doložit vazbu mezi její tvorbou a následným rozpuštěním. Nestačí tedy pouze prokázat, že na účtu rezerv byla v minulosti evidována obdobná částka.

U souhrnně vedených rezerv je proto velmi důležitá analytická evidence zachycující jejich skladbu a vývoj v čase. Vedle ní mohou být významné rovněž inventurní soupisy, interní podklady, účetní dokumentace nebo jiné důkazní prostředky umožňující identifikovat konkrétní rezervu a její daňové zacházení.

Společnost argumentovala také tím, že údaje o historických daňových úpravách měl mít k dispozici správce daně ve své úřední evidenci. Ani kompletní sada daňových přiznání by však podle NSS sama o sobě nemusela postačovat. Například řádek 40 přiznání k dani z příjmů právnických osob zahrnuje různé druhy daňově neuznatelných nákladů, a bez navazující účetní evidence proto nelze určit, jaká část se vztahovala právě ke konkrétní rezervě.

Významný je rovněž závěr NSS týkající se plynutí času. Soud připustil, že s odstupem mnoha let nelze vždy požadovat předložení všech původních účetních dokladů a že lze pracovat také s nepřímými důkazy. Samotné stáří případu však daňový subjekt nezbavuje důkazní povinnosti.

Poučení pro praxi

Rozsudek je praktickým upozorněním zejména u dlouhodobých rezerv. Společnosti by měly uchovávat nejen účetní doklady, ale také analytickou evidenci rezerv, jejich inventurní soupisy, podklady k jejich tvorbě a dokumentaci k souvisejícím daňovým úpravám.

U položek, které mohou ovlivnit základ daně až po mnoha letech, může být právě tato dokumentace rozhodující pro prokázání správného daňového zacházení.

Řešíte rozpouštění účetní či nedaňové rezervy nebo chcete mít jistotu, že máte všechny podklady v pořádku? Obraťte se na nás a my vám pomůžeme prověřit návaznost mezi tvorbou a rozpuštěním rezervy, dostupnou účetní a daňovou dokumentaci i případná rizika při daňové kontrole.

Kontaktujte nás